"Pojďte dál a odložte si,"

řekla a zavřela za nimi dveře.
Měla tichý a trochu ochraptělý hlas.
Äsa Torellová byla v dlouhých úzkých černých kalhotách a chrpově modrém pleteném roláku s žebrovým vzorem. Na nohou měla silné šedé vlněné ponožky, které jí byly o několik čísel větší a zřejmě patřily Stenströmovi. Oči hnědé a vlasy tmavé, hodně krátce přistřižené. Její obličej působil hranatě, nebyl vlastně v pravém slova smyslu hezký nebo dokonce krásný, spíš zajímavý a dráždivý.
Měla křehkou postavu, štíhlá ramena i pas a drobná ňadra.
Stála mlčky a čekala, až si Martin Beck a Kollberg odloží klobouky vedle Stenströmovy staré čepice a pověsí si kabáty. Pak šla před nimi do pokoje.
Byl to pěkný, útulný pokoj se dvěma okny do ulice. Podél jedné ze stěn stála veliká knihovna s řezbami po stranách i nahoře.
Kromě knihovny a kůží potaženého ušáku bylo zařízení poměrně nové. Téměř celou podlahu pokrýval tlustý, jasně červený koberec s vlasem, a přesně stejný červený odstín měly i tenké, vlněné záclony.
Pokoj měl nepravidelný tvar a z kouta na straně naproti dveřím vedla krátká chodbička ke kuchyni. Otevřenými dveřmi v předsíni bylo vidět do dalšího pokoje: Kuchyň a ložnice měly okna do dvora.
Äsa Torellová si sedla do ušáku a skrčila nohy pod sebe. Ukázala na dvě křesla ‚safari‘ a Martin Beck a Kollberg si sedli. Na nízkém stolku, který stál asi tak uprostřed, byl popelník až po okraj plný oharků.
"Jistě chápete, že vás neradi obtěžujeme," začal Martin Beck.
"Ale... ale museli jsme s vámi co nejdřív mluvit."
Äsa Torellová hned neodpověděla. Vzala hořící cigaretu, která ležela na okraji popelníku, a vtáhla kouř. Ruka se jí lehce chvěla. Měla černé kruhy pod očima.